Absolutní bezvětří - I. Noční hlídka

S větrnými proudy jsem splynul velmi snadno
a
nechal se jimi unášet jako podzimní listí.

Nebylo to zas tak dlouho od jejich příjezdu do Bradavic a Sirius s Jamesem na celý večer zmizeli. Samozřejmě nikomu neřekli, kam se chystají. Remus seděl ve společenské místnosti a pročítal si poznámky z přeměňování z loňského roku, společnost mu dělal Petr, který ovšem pouze hloupě zíral do plamenů. Připadal si jako nepotřebná věc, kterou si ti dva mohli klidně po libosti odkládat. Proč by ho měli přizvat na potulku?
Na čele se mu zvýraznila vráska.
Bylo už téměř jedenáct hodin, když se ti dva vrátili. Rozesmátí a s podezřelými narážkami.
„…jako krocan….“
„…hrozně zábavnej, to se mu musí nechat…“
„Možná by jsme mu měli změnit přezdívku na Haldus.“
Sborem se zasmáli.
Remusovo pravé obočí porušilo linii čela, oči ale od poznámek neodtrhnul. Že by už začala každoroční přehlídka naschválů vůči jednomu nejmenovanému studentovi zmijozelské koleje?
„Něco zajímavého, kluci?“ ozval se, když se jejich bujarý smích trochu ztišil.
„Ale nic, Náměsíčníku, však to znáš… Úplně běžná večerní procházka po hradě,“ spiklenecky na něj mrknul Black.
„Nic?“
James střelil pohledem po Lily Evansové sedící nedaleko Remuse; hrbila se pod lampou nad jakousi objemnou bichlí, která kolem sebe šířila výrazný zápach zatuchlého papíru. Pravděpodobně byla zřídka kdy používaná. Tím se samozřejmě prozradil a jeho kamarád okamžitě pochopil, o co kráčí.
„Nic,“ potvrdil James Remusovu domněnku o hře na zapíranou, jenž se s ním rozhodli hrát. Ani by ho to příliš nepřekvapovalo. Vlastně si říkal, že je divné, že se něco neseběhlo už dřív. Povzdychnul si a znovu se zabral do poznámek.
Chvíli se snažil vyhnat z hlavy rozesmáté Poberty a soustředit se na učivo týkající se přeměňování lidských končetin, ale svědomí mu neustále předhazovalo, že by se možná měl ujistit, že se nic vážného nikomu nestalo.
Vstal a zamířil za dvojicí do jejich společné ložnice, kam se ti dva oderali, když vlkodlak smířlivě umlčel další šťouravé otázky. Seděli u okna, Sirius – jak pro něj bylo typické – se z něj vykláněl. Mezi rty cigaretu, jejíž konec se jako světluška míhal tmou. Remus nikdy nepochopil, proč se toho zlozvyku neustále drží.
„Co se stalo?“ zeptal se konverzačním tónem.
„Už jsme ti to přeci říkali – nic,“ odvětil přezíravě Tichošlápek a dál si hleděl cigarety.
„Jamesi?“
„Co? Co by mělo být, Remusi? Nechceš si zase hrát na naše matky, že ne?“
„Ne, jen…“ ustaraně si odfrknul. „Nerad bych, abyste se dostali do problémů. To je všechno.“
„Oh, vřelé díky za tvou starost, Remy!“
„Siriusi, myslel jsem to dobře, tak by sis tu ironii snad mohl odpustit.“
„Máš pravdu, za chvíli by ze mě mohl být druhý Snape…“
„…A to by nebylo hezké,“ dopověděl za něj James.
„Obzvlášť teď ne.“
Oba se znovu dali do smíchu. Vlkodlak se začínal cítit nepatřičně a vlastně i trochu naštvaně. Copak k němu nemohou být upřímní?
„Co jste mu udělali?“
„Však to znáš, Náměsíčníku. Přátelsky jsme si popovídali nad šálkem čaje a vyměňovali si zážitky z prázdnin,“ prohlásil suše Tichošlápek. James pouze s námahou zadržoval vyprsknutí. Chrochtavě vydechoval a prstem ukazoval na svého nejlepšího přítele.
„Tichošlápku, ty bys měl být hercem. Určitě bys měl velký úspěch. Ženský by ti ležely u nohou.“
„To mi chceš tvrdit, že už neleží?“
Remuse už ani nepřekvapilo, když se k němu spolu se zápachem kouře donesl i hurónský smích. Ušklíbnul se nad Siriusovými samolibými kecy, otočily se a v rychlosti proběhl společenskou místnost a skrz portrét Buclaté dámy, která ho stihla, než jí zmizel z dohledu, počastovat několika nevybíravými výroky. Až když byl v polovině schodiště do nižšího patra si uvědomil, že už je dost po večerce a on se potuluje bez pláště a plánku. V duchu si zanadával do zbrklých pitomců, ale ani na moment ho nenapadlo, že by se vracel za těmi rozjívenci do věže.
Obezřetně se pohyboval po prázdných chodbách, dával si přitom dobrý pozor, aby snad nezavadil o postávající brnění, nebo nestoupnul na vrzavý schod. Děkovat mohl své dobré paměti na maličkosti ve svém okolí a zbystřeným smyslům vlkodlaka. Když se dostal na půl cesty mezi Nebelvírskou věží a vstupní branou, uvědomil si, jak je pošetilé, když chce Snapea najít uprostřed tak rozlehlé stavby jako je Bradavický hrad. Nepočítaje pozemky kolem.
Unaveně si odfrknul a snažil se zapojit logické myšlení…
Když spolužáky zahlédnul ve společence, oba byli mírně zčervenalí… Zřejmě šli až od spodních pater. Soudě podle chladu, který z nich šel, byli dokonce venku. Jenomže co by tam dělal Snape? Venku tedy pravděpodobně není. Tak kde?
Několik minut strávil postáváním v uličce při přemílání všech možných alternativ. Ale co když se spletl? Co když James a Sirius nic Snapeovi neudělali? Třeba si špatně vyložil, co viděl.
Promnul si spánky.
Jenže co když se opravdu něco stalo?
V návalu bezmoci vyšel do chodby a vydal se na cestu zpět do věže. Z myšlenek ho vytrhl zvuk o němž si nemohl být jistý, jestli patří člověku. Znělo to divně…
Moment se snažil přesvědčit, že se mu to zdálo, pak se zvuk ozval podruhé a Lupin citlivým sluchem na tichých chodbách celkem přesně určil, odkud vycházel.
V okamžiku už byl o dvacet kroků dál u dveří do učebny Run. Nejistě do nich zatlačil a strnul.
Na chladné kamenné podlaze ležela schoulená postava oděná pouze do spodního prádla. Byl tak překvapený, že zůstal několik vteřin jenom konsternovaně zírat na nehybného člověka.
Odkašlal si. Žádný pohyb, pouze neurčité zakňourání.
„Ehm…“
Odezva nepřicházela a tak se opatrně přiblížil a uviděl, že bezmocně ležící Severus Snape má svázané ruce i nohy. Na kůži se mu zřetelně rýsovala husí kůže. Nezdálo se však, že by ho chlad budil.
Remus k němu přikleknul a bojácně se dotknul jeho bledého ramena. Snape se neprobral.
„Snape?“ zkusmo ho oslovil. „Severusi?“
Odpovědí mu bylo pouze další tiché zanaříkání. Poberta se konečně vytrhnul z ustrnutí a stáhnul si hábit, kterým ležícího studenta zakryl. Jakmile ho přestal proti chladu chránit teplý hábit, byl opravdu rád, že si pod něj vzal pletený svetr. Z kapsy vytáhnul hůlku a neverbálně použil pár zaklínadel. Snape se zavrtěl.
„Severusi?“ řekl jemně. Ani ho nepřekvapilo, když se nedočkal žádné odpovědi. Zamračil se.
Měl své kamarády rád… dal by za ně ruku do ohně. Co ruku? Sebe celého, kdyby to bylo nezbytné. Ale občas… občas je za jejich chování nesnášel. On sám v sobě nikdy neměl tolik překypující antipatie. A to byl prosím z části krvelačná bestie. Sem tam si říkal, kdo je víc zvíře – jestli oni, nebo on. V tuto chvíli to bylo ostatně jedno a Remus se rozhodl, že se pokusí jejich chování alespoň částečně odčinit a jednoduchým levitačním kouzlem Snapea přemístil do Komnaty nejvyšší potřeby. Trvalo mu to sice celkem dlouho (za cenu, že ho někdo přistihne – ale tomu se stejně nedalo ujít), ale Zmijozelská společenská místnost byla ještě nedostupnější a ještě ke všemu… Jak by asi Snapeovým spolužákům vysvětloval, co se stalo? Ošetřovna to samé. Tedy pokud si nechtěl zmijozeláka nastěhovat k sobě do postele. A po tom upřímně řečeno netoužil, pochyboval, že by kamarádi ocenili jeho samaritánské sklony. Stejně nechápal, proč Snapea tolik nenávidí… Samozřejmě u Jamese to bylo jasné. Vždycky žárlil na Snapeovo někdejší přátelství s Lily. Ale Sirius? Musel sice už z principu držet s kamarádem, ale v tomhle bylo něco víc. A pro Remuse nepochopitelné něco. Vždyť Snape byl vedle Siriuse nic… Oplýval nadáním, to ano, ale nikdy osobitým šarmem tolik typickým pro Blacka; dívky mu nepadaly do postele jako přezrálé ovoce, nebyl oblíbený – ať už u učitelů nebo studentů obecně… Tak proč ho Sirius tolik nenáviděl?
Jakmile dorazil do chodby v sedmém patře, přestal se Lupin nevyřešitelnými otázkami trápit a soustředil se na místo, kam by mohl bezvědomého Snapea uklidit. Komnata mu ihned vyšla vstříc a objevila se jako útulná ložnice. Remus Severuse zastlal do peřin a použil několik dalších formulí. Probouzet se ho po pokusu v učebně nezkoušel… Pochyboval, že by měl Snape nějakou radost nad jedním z nebelvírské skupinky, jak se nad ním s účastí v obličeji sklání.
Když se ujistil, že víc nezmůže, odešel a nechal chlapce, aby dál spal. Ovšem bez hrozby, že by se probudil se zápalem plic mezi pobavenými studenty, kteří by ho druhý den v učebně našli pouze v trenýrkách…
Severus se druhý den probudil nezvykle brzy a ihned poznal, že něco není v pořádku. Hlava ho bolela jako kdyby ho do ní někdo kopnul (taky že ano) a cítil, že se mu spouští rýma. Až poté si všimnul, že nespí ve své posteli… ani ve zmijozelské koleji. Spěšně zjistil, že pod dekou leží pouze v trenýrkách. Každou chvíli očekával, že se odněkud vynoří nějací pitomí panáci a budou si z něj dělat legraci. Počítal s tím, že se stal součástí nějakého hloupého kanadského žertíku. Ani si neuvědomil, že si povytáhl příjemně hladkou deku až ke krku v neuvědomělém obranném gestu.
Celý následující týden si snažil vzpomenout, jak se do Komnaty dostal, ale nešlo to. Až když procházel zkratkou na první ranní hodinu pokročilého přeměňování, zaslechl, jak ten chvástal Black napomíná Lupina, že naprosto nechápe, …
„… proč jsi to dělal? Pomáhat Srabusovi… Nemohli jsme s Dvanácterákem dlouho přijít na to, kdo nám překazil plány. Proč jsi nám to neřekl?“
Jeho podrážděný tón zněl Snapeovi v uších jako rajská hudba. Obsah jeho slov už ovšem tak povznášející nebyl. Se srdcem v krku se přitisknul ke chladné stěně a poslouchal jejich rozhovor.
„Proč asi?“
„No proč?“
„Byly by z toho akorát nepříjemnosti. A obzvlášť letos by to mohlo být dost nepříjemné, to ti musí být jasné,“ obhajoval se Remus rozmrzele.
„Ty jsi opravdu jak kvočna na vejcích, Náměsíčníku.“
„Na velmi divokých vejcích,“ kvitoval Lupin.
Black se uchechtnul.
„Když už jsi u těch vajec… ještě jsem nesnídal. Mám hlad jak vlk.“
„Nápodobně,“ zasmál se s očividným ulehčením vlkodlak.
Ozvaly se kroky. Snape raději rychle opustil své odposlouchávací stanoviště a v normální chodbě se smísil s davem mířícím na snídani.

|| 2. Kapitola

III. Účel světí prostředkyII. Kruh důvěryI. Noční hlídka